Můj příběh — Petr Semotam
Jmenuji se Petr Semotam a k vltavínům jsem přišel náhodou. Moje tehdejší přítelkyně přinesla od kolegyně z práce dva zelené vltavíny. Řekla mi, že jsou to vltavíny a nacházejí se tady u nás v Česku. Vyrůstal jsem asi patnáct kilometrů od jednoho naleziště, a přesto jsem je do té chvíle neznal.
Když jsem je poprvé držel v ruce, něco se mnou udělaly. Měl jsem zvláštní pocit, že ty dva kousky nemají zůstat samy. Chtěl jsem najít další. Začal jsem zjišťovat, kam se za nimi vydat. Informace o jejich vzniku přicházely postupně — vždycky jsem radši četl v krajině než v knížkách.
Vltavíny hledám od roku 2009. Svoje první dva vltavíny jsem našel v roce 2011 ve Slavěticích na Moravě, po velké bouřce. Předcházelo tomu mnoho cest a dní hledání. A pak najednou ležely přede mnou. Tu radost si pamatuji dodnes.
Oba mi později ukradli při vykradení auta na jiné mineralogické lokalitě. Už je nemám, ale přesně si vybavuji, jak vypadaly i kde jsem je našel. Nevzdal jsem se.
Po přibližně čtyřech letech hledání na Moravě, kde jsou nálezy vzácnější, jsem se vydal do jižních Čech. Tam začala další velká část mého života: nespočet dní v terénu, dlouhé výpravy a postupně zhruba půl milionu kilometrů na cestách za vltavíny.
Dnes se na vltavín podívám a vybaví se mi chvíle, kdy jsem ho našel. Není v něm pro mě jen krása. Je v něm i kus mé paměti.
Radost z prvního nálezu se těžko vysvětluje někomu, kdo ji nezažil. Na několik vteřin vás úplně pohltí. S dalšími nálezy se ty chvíle zkracují, ale touha znovu je zažít zůstává. Po letech hledání už člověka nepřekvapí každý nález. Některé vás ale zasáhnou i tehdy, když si myslíte, že už jste zažili všechno.
Postupem času se podmínky pro hledání v jižních Čechách měnily a bylo stále složitější se mu věnovat. Rozhodl jsem se proto vrátit na Moravu, kde moje cesta za vltavíny začala.
Tady má hledání jiné tempo. Procházíte pole po orbě a dešti, často v blátě, zimě a větru. Někdy za dva dny nachodíte deset kilometrů a odnesete si jediný třígramový vltavín. Právě proto vím, kolik úsilí stojí i malý nález.
Můj nejdůležitější nález ale nebyl důležitý kvůli tomu, kolik námahy stál.
Vracel jsem se tehdy od maminky. Byla vážně nemocná a dozvěděl jsem se, že ji může ohrozit i obyčejné nachlazení. Cestou od ní jsem se zastavil na vytipovaném poli u Kojetic. Brzy jsem jeden vltavín našel, ale myšlenkami jsem byl pořád u ní.
Upřímně jsem si přál najít ten největší a nejkrásnější vltavín, jaký jsem kdy našel, a dát jí ho, aby se uzdravila. Můj dosavadní největší nález z Jankova vážil 102,7 gramu.
Asi minutu a půl nato jsem uviděl vltavín napůl vykukující ze země. Krásný vltavín, který vážil 103,8 gramu. Mám i video z jeho nálezu. Dodnes mi při té vzpomínce naskakuje husí kůže.
Otočil jsem se a jel jí ho dát.
Maminka ho potom poctivě nosila rok v podprsence. Její zdravotní stav se během té doby zlepšoval, až měla výsledky jako zdravý člověk. Po roce mi děkovala a říkala, že ji vltavín někdy hřál tak silně, že ho ani nemohla mít u sebe. Poslední dobou už byl studený a ona měla pocit, že splnil svůj účel.
Když jsem ho znovu zvážil, váha ukázala 103,4 gramu. O čtyři desetiny méně. Vzhledově přitom zůstal stejný, bez viditelného poškození nebo obroušení. Ten vltavín má maminka dodnes.
Já tenhle nález spojuji se svým přáním. Věřím v sílu kamenů a tehdy jsem měl pocit, že mi vesmír odpověděl právě tímhle vltavínem.
Dnes na svém webu nabízím moravské i jihočeské vltavíny, které jsem sám našel. Do nabídky vybírám to nejkrásnější ze svých nálezů.
U každého vám ukazuji, jak skutečně vypadá, odkud pochází a v jakém je stavu. A když se mě zeptáte na jeho nález, rád se s vámi podělím i o vzpomínky na ten den.
